Sára Heřmanová
Můj vztah ke koním nezačal rozhodnutím. Začal pocitem. Pocitem, který jsem v sobě nosila už jako dítě. Na pouti mě nezajímaly hračky ani sladkosti. Vždycky jsem stála u kolotoče a fascinovaně sledovala koně, jak se točí dokola.
A když jsem měla možnost svézt se na živém poníkovi, svět kolem mě přestal existovat. Cítila jsem čistou radost a štěstí.
Každé léto u babičky pro mě mělo jediné kouzlo – její soused choval koně. Zatímco si ostatní děti hrály, já utíkala do stájí. Raději jsem pomáhala čistit boxy, jen abych si vysloužila pár minut v sedle.
Na nějaký čas se koně staly součástí našeho každodenního života. Maminčin partner měl dva tažné koně do lesa a já si zamilovala jak tvrdou práci kolem nich, tak vůni lesa a sílu, která z nich vyzařovala.
Jedním z nejkrásnějších zážitků byl několikadenní výlet s kamarádkou a partou westernových jezdců. Ujeli jsme čtyřicet kilometrů. Večer se hrálo na kytaru, zpívalo se u ohně a koně odpočívali opodál. Byla to svoboda. Skutečná, hluboká svoboda. Pokud bych si měla vybrat mezi vůní moře a tímhle okamžikem, měla bych jasno.
Když jsem dokončila základní školu, nastoupila jsem na Českou zemědělskou akademii v Humpolci, obor jezdec a chovatel koní. Nikdy jsem o ničem jiném nepřemýšlela. Byla to cesta srdce.
Měla jsem štěstí poznat spoustu úžasných lidí a trenérů. Jedním z nich byl čtyřnásobný vítěz Zlaté podkovy, Zdeněk Kusý, který mi pomohl získat jezdeckou licenci a splnit si další sen. Rodina mě několikrát přijela podpořit na závody. Viděli mě nervózní, viděli mě brečet, viděli mě padat a přesto znovu nasednout. Začali si uvědomovat, že to není jen koníček, ale součást mě.
A pak přišel den, na který nikdy nezapomenu. Táta mi koupil kobylu. Oriana není typický mazlíček a pozornost sama nevyhledává. Ale je neuvěřitelná – zatímco jiní koně mě za chyby potrestali, ona mě podržela. Když jsem si nebyla jistá já, byla si jistá ona.
Donesla mě do cíle v parkuru, drezuře, a dokonce i v military. Především mě ale přenesla přes moje vlastní pochybnosti. V roce 2016 jsme spolu vybojovaly druhé místo na oblastním mistrovství Vysočiny v drezuře. Stály jsme tam spolu a já věděla, že bez ní bych tam nikdy nebyla.
Koně mě naučili víc, než jakákoli škola. Naučili mě trpělivosti a přijímat vlastní nedokonalosti, zpomalit a naslouchat beze slov. Věřit sobě i jim.
Díky těmto velkým srdcím vím, že skutečná síla není v dokonalosti.
Je v upřímnosti.
V důvěře.
Ve vztahu.
Koně nejsou jen část mého života.
Jsou jeho srdcem.