EL ROCÍO
El Rocío je vesnice v obci Almonte v jižním Španělsku
V El Rocíu žije přibližně 2000 lidí a 5000 koní. Je to neuvěřitelně zvláštní místo, kde se mísí katolická duchovnost s úplnou syrovostí „koňařiny”. Celé městečko nemá záměrně žádné asfaltky, všude je pouze písčitý povrch, který je hlídán a průběžně urovnáván. To vše aby se po celém El Rocíu mohly pohybovat koně. Je to praktické i v případě záplav, kdy písek rychle vsákne vodu
Tohle místo je naprosto jedinečné a nádherné, především proto, že se hned na hranici náměstíčka klene zídka, pod níž se v malé hloubce rozprostírá národní park Doñana. Je to obrovský, asi 600 km2 rozlehlý prostor, který je domovem velkému množství volně žijících krav, ovcí, ale především koní. Žije tu speciální a velice uznávané plemeno koní, jménem marismeño. Aby mohl být kůň nazván marismeño, musí se narodit přímo v Doñaně. Žijí tu však i jiná plemena, která tvoří stáda asi o 15 jedincích.
Na náměstí stojí krásná katedrála Panny Marie Del Rocío, v níž je v pozlaceném ambitu umístěna Panna Marie Del Rocío (Nuestra Señora Del Rocío).
Panna Marie Del Rocío je socha, která je jedním z mála předmětů živého kultu v katolické komunitě. Místní považují tuto sochu za živou Pannu Marii.
Jednou za rok je Panna Marie Del Rocio vynesena z katedrály ven. Při této slávě je uspořádán festival, kterému se říká La Romería del Rocío. Je to druhá největší pouť ve Španělsku, hned po Santiagu de Compostela. V tuto chvíli tohle malé městečko ožívá. Pro El Rocío má obrovský hospodářský význam. Místní pronajímají bydlení a pečují o poutníky po celý týden.
Další velkou událostí, pro El Rocío typickou, je Saca de las Yeguas (v překladu odsun klisen).
Při této slavnosti koní se sejdou nejen místní muži na svých hřebcích, ale i mladí hoši ve věku od osmi let. Jedou na týden, každý na svém koni, do Doñany nahánět všechna stáda koní. Berou si s sebou stany, spacáky a vše potřebné, aby v přírodě tak dlouho vydrželi. Tam celé dny hledají a nahání stáda.
Když je všechny seženou, odvedou je do El Rocía na náměstí ke katedrále Panny Marie Del Rocío. Tam kněz požehná každému stádu a poté jsou stáda, vedená muži na koních s naháněcími holemi v rukou, hnána do borového háje, kde přenocují.
Druhý den se valící stádo v oblaku prachu a doprovodu dusotu kopyt přesune do nedalekého Almonte, kde jsou koně rozděleni do skupin asi po pěti jedincích a zkontrolováni veterinářem. Na tomto místě probíhá odběr hříbat, která lidé rovnou prodávají.
Každé oslavy, ať Panny Marie Del Rocío, nebo oslava koní, či jakékoliv jiné, jsou doprovázeny obrovským množstvím občerstvení, zpěvem, hrou na kytary, tancem a halasným veselím.
Místní jsou veselí a srdeční. Oslavy jsou jejich tradicí. Oslavují téměř vše. Oslavují téměř pořád. Oslava je skoro každý týden. Každou neděli se sejde celá široká rodina. Zapřáhne muly, nasedne do vozu a jede se na piknik. Berou s sebou stoly, židle, jídlo, pití, kytary, zkrátka vše, co udělá dobrou a příjemnou atmosféru. Cestou navštíví ještě sousedy a potom další sousedy, po nich ještě další sousedy. Všichni jedí, pijí, baví se, zpívají, veselí se. Též pořádají grilování ve stejném duchu. Tito lidé zkrátka oslavují život, bytí.
Koně jsou pro obyvatele El Rocía, hned po Panně Marii Del Rocío, nejvyšší hodnotou. Vše se točí kolem koní. Koně jsou součástí jejich života. Podobně, jako u nás máme zahrádkářské oblasti, v El Rocíu jsou oblasti pro koně, kterým říkají kemp. Do kempu se chodí asi v 8 hodin ráno. Tam si každý vyčistí, naleští a přichystá svého koně. Muži i ženy se nastrojí a navoní. Kolem 9. hodiny ranní El Rocío ožívá.
Náměstím defilují přenádherní hřebci, na nichž se ukazují statní muži. Můžeme zde vidět nespočet drezurních cvičení – levada, curbeta, pasáž, piafa, piruety ve všech chodech i přeskoky na kruhu.
Všichni koně, včetně hřebců jsou natolik vycvičení, že po sobě ani nefrknou, ani nekopnou. Lidé se různě míjejí, setkávají, pohovoří. Muži někdy za sebou na koni vezou ženy, ženy zase běžně jezdí v dámském sedle, ale i v anglickém. Je zde vidět všemožných typů uždění, od anglického, přes western, po jejich typické vaquero. Vše je krásné a nablýskané.
Je zde také specialita, a tou jsou hospody, které mají jednu spojitost, a to, že jsou uzpůsobeny jezdcům na koni. Jsou zde podélné, vysoké stoly, k nimž si jezdci přijedou na koni, obsluha jim naservíruje objednávku, jezdci si ji z pohodlí sedla vychutnají (ať jídlo, či pití) a mohou jet dál, aniž by sesedli z koně.
Na náměstí je právě jedna taková hospoda. Když tam člověk sedí, vidí před sebou ty krásné, ohnivé koně s těmi načančanými jezdci, kteří přiježďují. Člověk vidí tu katedrálu, tyčící se až k Bohu. A také tam člověk vidí tu zídku, pod níž se rozprostírá přírodou políbená Doñana s volně se pasoucími stády koní, rodícími kobylami, bečícími ovcemi, bučícími kravami a kejhajícími plameňáky. Panuje zde harmonie mezi přírodou a lidmi.
A to je nezaměnitelná podívaná. Lada a Saša nalezly v El Rocíu kus sebe. Zamilovaly se do tohoto místa, ale nemohly si dovolit přestěhovat se sem. Proto se rozhodly přestěhovat kus živelnosti El Rocía k nám, do Hybrálce. Převezly si sem stádo koní, díky němuž už 15 let chovají toto úžasné plemeno s kořeny v Doñaně. Nejen že je chovají, ale krásným způsobem se k celému stádu chovají. Díky tomu každé hříbě, které odsud vzejde je sebevědomé, plné lásky a síly.