Lada Pechová
Měla jsem to štěstí od mala vyrůstat mezi zvířaty. Mými rodiči totiž byli zaměstnanci Státního veterinárního ústavu.
Tatínek byl veterinárním podkovářem a maminka pomocnou laborantkou. Svůj veškerý volný čas jsem tedy trávila ve stájích.
Pamatuji si chvíle, kdy jsem si, jako malá, prstíčkem natlačila koně ke hrazení, po kterém jsem se na něj vyšplhala. Když mě odhalili, bylo zděšení, křik a následně jsem byla rázným krokem vyprovozena ven. Nicméně druhými dveřmi jsem tam byla zase zpět. Později už to ani neřešili, protože to bylo marné. Byla jsem dítě veteriny. Zažila jsem to nejkrásnější dětství, jaké je vůbec možné!
Jak šel čas, začala jsem navštěvovat jezdecké kroužky. První v JK Hybrálec a za čas kroužek na školním statku na Sasově, tenkrát vedený Janem Havlíčkem. Krásné časy. Byl to tvrdý výcvik, ale pod jeho vedením se vytřídilo zrno od plev a zůstala parta, která s koňmi opravdu chtěla dělat.
Vždy jsem říkala: „ Jednou budu mít vlastního koně!”
A netrvalo dlouho. V roce 1985 jsem si koupila svoji první kobylku. Nádherná klisna jménem 862 Alarm. Klisna kladrubského chovu. Říkalo se jí Bábinka, protože už byla v letech. Byla moje první, úžasná, nejlepší, která mě toho tolik naučila.
V té době, to bylo ještě za komunismu, mě nazývali „Kulačkou”, a to proto, že jsem měla svého vlastního koně, což bylo nemyslitelné.
Po vyučení jsem sice měla zůstat ještě tři roky v podniku, pro který jsem se vyučila ale rázně jsem tehdy nakráčela do kanceláře a řekla: „Já tady nezůstanu, dělejte si co chcete, ale nastupuji do jiného zaměstnání.”
Věděli že je marné se mnou diskutovat, nechali mě tedy jít.
V roce 1987 jsem nastoupila do Výzkumné stanice pro chov koní – Slatiňany, jako ošetřovatelka koní u starokladrubských vraníků. Další hezká etapa mého života. Bohužel jsem ze zdravotních důvodů musela po dvou letech skončit. Po návratu ze Slatiňan jsem si našla zaměstnání přizpůsobené tomu, abych se při něm mohla věnovat koním. To znamenalo chodit pouze na noční směny.
Vybudovala a opravila jsem několik nájemních stájí, abych si plnila sen.
Mým štěstím bylo, že jsem měla oporu v rodině a k tomu několik fantastických kamarádů, kteří stáli při mně.
Vždy mi imponovali koně temperamentní. Mýma rukama prošli plnokrevníci, koně hodně vysoko v krvi, nebo koně s podílem krve SF, ale také skvělé plemeno furioso.
Okusila jsem i americké plemeno appaloosu. Vždy mě velmi bavil chov koní a reprodukce. To je moje parketa a tam jsem se našla. Až doposud jsem měla tu čest mít na připouštěcí stanici 10 hřebců.
Hřebci jsou zvláštní kategorií. Potřebují mít jasná pravidla, přitom však musíte dbát spravedlnosti. Miluji je.
Dnes už se přesně nedopočítám, kolika hříbatům jsem pomohla na svět, ale bylo jich mnoho. Nádherná a uspokojující práce.
Posledních 13 let se věnuji se svou kamarádkou chovu Španělských koní. A tak vznikl hřebčín Andaluz La Alessandra. Je to taková třešnička na dortu. Nádherní, ohnivý, pracovití, temperamentní a přitom velmi jemní koně. Pro svého majitele by i dýchali. Ale jsou to koně jen pro určitou skupinu lidí, ne každý je na práci s nimi stavěný.
Věnuji se koním 44 let a nelituji jediné vteřiny kterou jsem s nimi strávila.